Okolí Rozběřic bylo osídleno již v prehistorické době. Svědčí o tom nález ženské kostry s bronzovými kruhy na rukou i nohou, u které ležel kamenný nástroj. Mimoto byly při hlubší brázdě vyorány kamenné nástroje, hliněné přesleny a množství keramiky. Neznámo však z jaké doby.

    První písemnosti připomínající obec Rozběřice jsou z roku 1371 až 1405. Původní jméno je však jiné. Výklad jména Rozběřice se vykládá odvozením od usedlíka Rozběha, který se usadil na důležitém uzlu formanských čtyřspřeží z Hradce nad Labem do Hořic a z Jaroměře do Bydžova, po kterých se vozila sůl a jiné zbožÍ. Vznikla zde zájezdní hospoda, která později sloužila zároveň jako překladiště zboží a poskytovala i přípřež. Zajímavostí je, že formanství se v obci udrželo minimálně až do 19.století. Ves několikrát změnila své jméno od Rozběžice přes Rozměřice, až konečně Rozběřice.

    Od 14. století stávala ve vesnici dřevěná vodní tvrz. U tvrze byl rybník, ze kterého vtékala voda do příkopu okolo tvrze. Původní tvrz skýtala záštitu místnímu lidu zvláště v husitských válkách. Později byla přestavěna na tvrz nadzemní a sloužila obraně i obývání. Tvrz však byla vždy malá, mnohem menší než tvrz v Sadové nebo na Lípě. Později vystavěli hradečtí měšťané, jímž Rozběřice patřily, při tvrzi panský pivovárek. Stál nad tvrzí blíže rybníka, ale s tvrzí sousedil, oddělen byl hlubokým příkopem. Mimo tvrz ve 14.století stávaly v Rozběřicích tři statky, které patřily hradeckým občanům. Roku 1371 až 1382 měl v Rozběřicích statek Mikuláš Polický, Hynek Nugwort 1371 a Stadler 1392 všichni z Hradce Králové a Anna Rebelinová z Jaroměře 1376. Ve 14.století dostávalo se některým oltářům v kostele sv.Ducha v Hradci Králové zvláštních úroků k jejich udržování z obce Rozběřice a to i přesto, že kostel ve Všestarech je připomínán již ve 14.století. Roku 1371 oltářník od kostela sv.Ducha přikoupil ještě dvě kopy úroků pro oltář "Nástrojů umučení" a 1374 Mikuláš Polický učinil ještě roční nadání 6 kop grošů úroků z Rozběřic, za které měla se každodenně sloužit ranní mše svatá u oltáře sv.apoštolů v kostele sv.Ducha. Tento úrok noví majitelé statku v Rozběřicích po Mikuláši Polickém, Věnek a Pašek z Heřmanic, převedli na své zboží v Heřmanicích.

    Roku 1405 Václav z Rozběřic s manželkou Kateřinou, kteří sídlili na tvrzi, prodali poplužní dvůr s polemi, lesy a vším příslušenstvím Václavu Váchovi měšťanu hradeckému za 52 kop grošů. Dvůr v Rozběřicích tvořil se a rostl od založení tvrze. Vznikl spojením dvou statků a stál proti nynějšímu rybníku. Vjezd do dvora byl otevřený. Tam, kde dnes je čp.19., stály ratejny. Ratejna byla místnost sloužící také pro společné bydlení rodin pracujících u panského dvora. Pro celou tuto společnost rodin vařila jedna z žen, která byla placena majitelem panství a ostatní ženy pracovaly na polích a lukách. Rataj pak byl oráč, čeledín. Panské studně byly v dnešních čp.19.,23.. Stodoly byly v místech, kde stojí čp.21.,22.,23.. Dvůr byl dřevěný, jen ratejny měly kamenný podklad. Role nalézaly se těsně u dvora, lesy byly směrem ke Chlumu na svazích, které byly hůře obdělávatelné. Kromě dvora byly v Rozběřicích v té době jen dva statky (č.17. a 18.), které patřily občanům Hradeckým. Poplužní dvůr byl v držení občanů Hradeckých za válek husitských. Vlastníci se ale o něj přiliš nestarali, role ležela ladem, protože náboženské boje zcela vyčerpaly tehdejší život.

    Roku 1500 byly Rozběřice získány městem Hradec Králové. Tím byla završena poddanská závislost Rozběřic započatá založením dvora. V obci nebylo svobodníků. Roku 1541 platily Rozběřice městu Hradci Králové pololetní úrok 10 kop a 10 grošů. V tuto dobu dvůr zabral okolní pozemky a byla vykácena část lesa. Vesnice byla zprvu málo zalidněná, vedle 3 dvorů se u tvrze krčilo několik chatrčí nevolníků. Obec se rozrostla o nové domy, do nichž tehdejší majitel město Hradec Králové usadilo nové osadníky, robotníky.

Sádovští

    Za povstání proti císaři Ferdinandovi I. v roce 1547 byly Rozběřice městu Hradci Králové zkonfiskovány a získal je společně s jinými vesnicemi Jan z Pernštejna sezením v Pardubicích. Již ale roku 1548 byly Rozběřice prodány Adamu Sádovskému ze Sloupna za 495 kop a 12 grošů. Cena Rozběřic stále stoupala, protože majitelé dvora postupně zabírali okolní půdu a mýtili lesy. Léta 1552 v sobotu před sv.Martinem zemřel Adam Sadovský vě věku 79 let. Jeho jmění zdědila vdova Eva a čtyři jeho synové: Petr, Bohuslav, Jan a Mikuláš. Roku 1553 si synové dědictví rozdělili.

    První, Petr, dostal tvrz Sadovou, ves Sadovou, ves Lhotu pod Stračovem ležící, ve vsi Klenici i 2 člověky s těmi dvěmi rybníky pode vsí, potom 2 mlýny v Sadové a Janderovský, pak pole a lesy. Matka Eva, rozená Dobřenská, ještě žila a byly též dcery Anna, Eliška, Mandalena a Johanka. Druhý syn Bohuslav dostal na penězích 2.000 kop gr.č. Nechal vytesat náhrobní kámen rodiny Sadovských do kostela na Dohaličkách. Již r.1546 Bohuslav odešel na Moravu, kde byl purkrabím na Pernštýně a získal statek Kobylnický, jenž po jeho smrti 1561 byl prodán. Třetí syn Jan dostal ves Rozběřice a 1.000 kop gr.č. Čtvrtý syn Mikuláš dostal 2.000 kop gr.č.

    Jan Sádovský se do Rozběřic odstěhoval. Opravil a znovu zřídil roku 1554 tvrz, valně rozšířil dvůr a přibral k němu i okolní volné pozemky. Jeho bratr Petr Sádovský v Sádové držel od roku 1550 též Sokolnici na Moravě, ale v zimě roku 1560 zemřel. Jeho zboží podědil jeho syn Adam. Když ale i ten zemřel, ujal se zboží po bratru Petrovi Jan Sádovský v Rozběřicích. Jan Sádovský prodal Sokolnici a odstěhoval se zpět do Sádové a Rozběřice přenechal dalšímu z bratrů Mikuláši Sádovskému. Roku 1577 byl v Rozběřicích dvůr, 2.statky, větší chalupa a robotnické domy. Tento rok také zemřel Mikuláš Sádovský a Rozběřice byly připojeny opět k panství Sádovskému Jana Sádovského. Rod pánů Sádovských patřil v 16.století a až do bitvy bělohorské k zámožným rodům. Roboty u pánů Sádovských nikdy nebyly tak těžké a tvrdé. Sádovským patřily tehdy mnohé okolní statky, které získali hlavně výhodnou ženitbou. Jejich moc a síla v období před Bílou horou rostla. Účastnili se čile tehdejšího náboženského zápolení na straně kališníků. Stáli odbojně proti katolismu a Habsburkům. Jan Sádovský byl mocný a obávaný. Na svých poddaných žádal, aby byli kališníky a ne jinak tomu bylo i v Rozběřicích, kde byli jen vyznavači kalicha. Jan Sádovský zemřel r.1594 a odkázal zboží své svému synovci Václavu Sádovskému sezením na Chlumu. Václav byl synem Janova bratra Bohuslava a r.1572 byl místosudím v království Českém. Snažil se rodové zboží zvelebit a vyniknout i jako politik v oblasti náboženské. V letech 1580-1583 přikoupil ke zboží část Zvíkova a Trnav s příslušenstvím. Dne 1.srpna 1588 přikoupil od Johanky, roz.Purkhartové, provdané za Mikuláše Střelu z Rokye na Cerhonicích (+ 1592) statek a tvrz Žiželoves (od zakladatele Žužela slula Žuželja ves) za 13.000 kop gr.č. a od té doby zůstala Žiželoves se Sadovou spojena až do r.1623. Psal se tehdy Václav Sadovský ze Sloupna, pán na Chlumu, Žiželovsi a Sadové. Jeho manželka byla rozena z Kunic. 18.5.1598 Václav Sádovský zemřel a poslední vůlí odkázal veškeré své jmění, které po strýci svém Janu Sadovském zdědil i co koupil, jedinému svému synu Jiřímu, který má nastoupiti ve 20 letech stáří. Své manželce dal k doživotnímu užívání Žiželoves. Když by se jí to nelíbilo, tedy Rozběřice, které však po její smrti měly připadnout opět synovi Jiřímu. Za Václava Sádovského byla tvrz v Rozběřicích opuštěna a po roce 1600 se pomalu rozpadávala. Stejný osud postihl i pivovar, který v 17.století zanikl. Jiří Sádovský se stal spoluhejtmanem králohradeckého kraje. Tím moc rodová ještě více vynikla a Sádovští kališníci stáli tvrdě v odboji proti Ferdinandovi II.. Po bělohorské bitvě postihl Sádovské konfiskát. Jiříkovi Sádovskému císař sebral dvě třetiny jmění odhadnutého na 47.812 kop míšeňských - statky Sádovou, Žíželeves a s nimi i Rozběřice. Jiří Sádovský neztratil sice život, ale byl donucen složit císaři věrnost a oddanost. Moc a sláva rodu Sádovských byla zlomena a Jiří Sádovský odešel s Janem Amosem Komenským do vyhnanství do Lešna v Polsku. Zde žil ještě v roce 1640. Jeho syn byl okolo r.1634 generálem jízdy ve švédské armádě. Třicetiletou válkou kdysi mocný rod Sádovských svou životní pouť dokonal...

Trčkové z Lípy

    Stejně jako další statky v okolí (např.Všestary) uchvátil r.1623 panství generál Albrecht z Valdštejna. Hned následující rok se ve vsi utábořili Švédové a Albrecht z Valdštejna zboží směnil za jiné statky se svojí švagrovou Marií Magdalénou Trčkovou. Trčkové z Lípy patřili k nejbohatším feudálům v zemi. Smiřice, ke kterým patřily v rámci panství i Rozběřice, jim patřily s výjimkou několika let od roku 1498 až do konfiskace celého jejich jmění v roce 1636. Trčkům patřilo kromě mnoha jiného také i sousední panství Opočno, které si zvolili za své sídlo a tam si také na místě původního hradu vybudovali honosný zámek. Jeden z rodu Trčků (není přesně známo kdy a který) si dal přebudovat tvrz ve Smiřicích podle italských vzorů na zámek - ten se však nestal trvalým sídlem žádného z Trčků - nicméně od té doby je ve Smiřicích zámek (později několikrát upravovaný). Roboty na smiřickém panství byly těžší a zacházení s lidem horší. Trčkové byli katolíci a snažili se poddané přivést ke katolictví i v Rozběřicích. Ne však příliš uspěšně. Rychtář Šrám z č.17. byl spolu s konšelem Veverkou v roce 1626 volán do Smiřic, aby hlásili, kolik kališníků se v obci nalézá. Dostali instrukci, jak je převést na katolíky. Za to, že Šrám z č.17. slíbil vše vykonat, dostalo se mu jako rychtáři práva šenku v panské krčmě č.4.. Za to rychtář splnil přísahu: "Přísahám Pánu Bohu všemohoucímu, matce boží a všem milým božím svatým a Jeho milosti M.M.Trčkové ze Smiřic, jakožto pánu svému dědičnému, že v tomto ouřadě rychtářském, kterémuž jsem tak na místě (J.m.p.) J.Mi. vrchnosti mé od pana hejtmana povolán, předně cti, chvály boží, dobrého, užitečného J.M. vrchnosti mé vyhledati, zlé přetrhávati, dobré velebiti, lidí žádných nekatolických pod rychtou netrpěti, jednomu každému buď domácímu nebo přespolnímu za spravedlivé učiniti, vdovy, sirotky opatrovati, jim neubližovati a což by mi od Jeho milosti pána nebo pána hejtmana k vyřízení poručeno neb měřeno bylo v tom ve všem se upřímně, věrně, spravedlivě a právě zachovati chci a připovídám a toho jinak nečiniti buď po přízeň ne nepřízeň, pro přátelství neb nepřátelství a pro dary nebo nedary ani pro kterou jinou věc což lidské jest zmysliti mohla. Tak mi toho velebná trojice svatá na věky věků požehnané amen." Současně rychtář přivezl nové artikule, které se měly při držení soudu oznamovat. Trčkové byli velmi přísní katolíci a v Rozběřicích byli kališníci. Proto měl rychtář Šrám po zbubnování za přítomnosti drába v obci artikule přečíst za účasti všech občanů, které dráb přesně kontroloval. Artikulů bylo celkem 25 a předepisovaly pořádek v obci a podporovaly moc a vliv rychtáře. Rychtář přivezl si i odznak své moci - palcát. Byl jmenován na řadu let (osm) a nebyl dědičný. Politické události v zemi způsobily, že Trčkové přišli o všechen svůj majetek a Adam Erdman Trčka z Lípy - jeden z dědiců celého velkého majetku - byl dokonce 25. února 1634 společně s Albrechtem z Valdštejna v Chebu zavražděn.

Gallasové

    Zakladatelem úspěchů rodiny Gallasů v Čechách byl potomek chudé šlechtické rodiny na zámku Campo v Tridentsku Jan Matyáš Gallas. Prakticky celý svůj život zasvětil vojenské službě, ve které prošel od píky až k nejvyšším vojenským hodnostem. Nejdříve bojoval ve španělském vojsku proti Savojsku. Potom přestoupil do vojska katolické ligy. Zde se roku 1623 vyznamenal jako velitel předvoje v bitvě u Stadtlohnu, když porazil Tilly Kristiána Brunšvického. Roku 1628 vstoupil do císařského vojska a zde byl povýšen na generála a velitele pěchoty. Za své bojové úspěchy byl v roce 1632 jmenován polním zbrojmistrem a povýšen do stavu hraběcího. Ve stejném roce dobyl Kamenici a v bitvě u Lützenu velel pravému křídlu císařských vojsk.

    Jeho velkým příznivcem se stal frýdlantský vévoda - císařský generalissimus Albrecht z Valdštejna. Právě on dopomohl Gallasovi k maršálské holi i k titulu hraběte. Gallas se však Valdštejnovi odměnil zradou. Na konci roku 1633 se vídeňský dvůr rozhodl odstranit Valdštejna. Gallas neváhal podpořit tyto plány a začal ihned organizovat proti Valdštejnovi spiknutí vysokých důstojníků. Proto Valdštejn přišel 25. února 1634 v Chebu o život a do čela císařské armády byl postaven Gallas. Tak jak to vždy dopadá s poraženými, i Valdštejnův majetek byl zkonfiskován a rozdělen těm, kteří stáli v pravý čas na "správné straně". Gallas byl náležitě odměněn - získal statky v odhadované ceně milionu zlatých. Získal Frýdlant, Liberec, v Praze palác Kinských a po Trčkově smrti i Smiřice. Gallas získal zdejší panství - ke kterému patřily i statky Žiželeves, Rodov, Hořiněves a Sadová, městys Smiřice se zámkem a 40 vesnic - v roce 1636.

    V čele císařské armády však Gallas už nedosáhl žádných úspěchů. Vrchního velitelství armády se definitivně vzdal v roce 1646. Brzy na to - v roce 1647 - zemřel a zanechal po sobě 9 nezletilých dětí - 4 syny a 5 dcer.

    Po smrti Matyáše Gallase bylo smiřické panství spravováno poručníky jeho nezletilých dětí. Na poddané velmi zle doléhala samotná robota, plenění Švédů, neúroda v roce 1629 a konečně po bitvě na Bílé hoře i snaha církve i vrchnosti na obrácení jejich náboženského cítění na katolickou víru. Proto byli na panství roku 1638 vysláni jezuitští misionáři, aby pomáhali domácím kněžím. Setkávali se však s velkým odporem. Lidé na panství setrvávali při nekatolickém náboženství rozličného vyznání a před příchodem jezuitů prohlašovali, že jim dříve zlomí krky, než by se vzdali uctívání kalicha. V soupisu poddaných z roku 1651 byli vypsáni ti, "kteří velmi poctivě, tvrdě a rebelantsky se zachovali". Byly zde i jmenovány celé vesnice, které "svatou reformaci a vyučování v katolickém náboženství i přes otcovské napomínání skrze jezuity odmítají a na zámek k srovnání dostaviti se nechtějí". Stejně tak tomu bylo i v Rozběřicích. Ve vsi byli jen dva katolíci a čtyři katolíci ve dvoře. Obecní sluha v Rozběřicích Matěj Koza, byl roku 1651 na rozkaz vrchnosti rychtářem zavřen, protože nechtěl přestoupit z kališnictví na katolictví.

    Roku 1651 byly v Rozběřicích mimo panský dvůr pouze dva větší statky a pět chalup s panskou hospodou č.4. u rybníka. Hospodu drželi Šrámové pocházející z č.17. z titulu rychtářského. Hospoda byla několikrát přestavěna. Původně byla dřevěná s průjezdným dvorem, kde stály stáje pro formanské koně a kůlny pro vozy a zboží. Roku 1651 stály v Rozběřicích stavení č.1., č.2., č.3., č.4. a č.5. Ta neměla však vlastních pozemků, ale užívala pozemky panské, za což byli povinováni robotou. Robota nebyla však tuhá, protože dvůr byl malý. Robotu ohlašoval dráb tlučením na vrata a okno vždy jen hospodáři a nebyl-li doma hospodyni, od které si nechal pěkně zopakovat celé robotní nařízení. Dráb chodil v uniformě a i rychtář mu prokazoval zvláštní úctu. U obou statků č.17. a č.18. byla výměra 46 korců a 2 věrtele, mimo užívané pozemky obecní, které se táhly od rybníka podél potoka dolů. Rychtář a konšelé byli jmenováni direktorem panství. Rychta nebyla dědičná a byla střídavě v č.17. a 18., později na č.8.. Část pozemků ležela ladem a ve dvoře r.1654 bylo 9 osob - na tehdejší dobu a způsob trojpolního hospodaření mnoho. Hospodařilo se tím způsobem, že všechna orná půda byla rozdělena na tři hony. Na jednom celá obec i dvůr pěstovali ozim, na druhém jař a třetí ležel ladem. Sedláci i baráčnící museli se řídit dle rozvrhu a plánu, který vedl dvůr. Koně, hovězí dobytek a ovce, se pásli na honu, který ležel ladem. Za dne se pásl dobytek hovězí a ovce, v noci se pásli koně. Baráčníci i sedláci přibírali si postupně pozemky, které nepatřily nikomu, ale byly později prohlášeny za obecní. Obec tehdy vypadala následovně: uprostřed obce byl dřevěný dvůr a jeho pozemky se táhly za stodolami směrem ke Všestarům a z části za nynějšími chalupami čp.9.,10.,11.,12. a 13.. Dvůr neměl samostatného správce, ale patřil ke dvoru nedělišťskému. V Nedělištích sídlil správce a celý štáb pomocných zřízenců, drábů a pomocníků. Proti dvoru bylo 5 baráků s hospodou a mimo to dva dřevěné statky. Roku 1655 bylo v Rozběřicích postaveno pět baráků a to nynější čísla: 6.,7.,8.,9. a jeden barák u rybníka. Všichni majetníci stavěli na panském, byli poddanými a pracovali ve dvoře. Robota byla jeden den v týdnu a pro sedláky dva dny v týdnu na panském.

    Budoucími majiteli zděděného majetku měli být bratři František Ferdinand Gallas a Antonín Pankrác Rudolf Gallas. Do roku 1659 však spravovala rodinný majetek jejich matka Marie Dorota rozená hraběnka z Lagronu s poručníky Václavem Michnou z Vacínova a Matoušem z Vernieru. Tito poručníci nechali provést v uvedeném roce 1659 vizitaci (možno říci kontrolní prohlídku) celého smiřického panství. Na jejich pokyn potom sepsal Lorenz Košín z Freydenfeldu nová urbární registra panství. Z nich potom vyplynulo, co tehdy ke Smiřicím patřilo: 1 městys (malé městečko) Smiřice se zámkem, 53 vesnic, 14 dvorů, 8 mlýnů, 60 rybníků a další příslušenství.

    Roku 1661 si oba bratři Gallasové majetek rozdělili: - Antonín Pankrác Rudolf dostal smiřické panství s městečkem a 27 obcemi. V trhové smlouvě je ještě zmiňován zámek, naproti němu stojící sladovna, pivovar, sýpka, stáje pro koně a hovězí dobytek. U zámku byl hospodářský dvůr, ovocný sad a obora. - Starší František Ferdinand získal vše ostatní - Frýdlant, Liberec a Hořiněves s několika vesnicemi. K tomu přikoupil ještě statky a vesnice Světí a Neděliště. V roce 1676 prodal Hořiněves a ostatní statky a vesnice za 206 000 zl. rýn. generálovi Janovi hraběti Šporkovi - Frýdlant a Liberec si ponechal.

    V roce 1680 byl rychtářem v Rozběřicích Veverka a protože ani v tomto roce kališníků v obci neubylo a i v okolních obcích jich bylo hojně, byl do Všestar osazen jezuita. Ten po barácích lidi navštěvoval a kde se jednalo o kališníky, na víru katolickou je obracel. Podle Ing.Skořepy, který sepsal jinak velmi výbornou Pamětní knihu obce Rozběřice, v této době vzniklo též mnoho odkazú odúmrtí - Šrámovi role u Světí, Feiglovi, Veverkovi, atd. Tak prý vznikly zádušní pozemky patříci k faře ve Všestarech směrem od Rozběřic ke Světí a pod státní silnicí od Všestar k Lípě. Vzhledem však k tomu, že půda nepatřila sedlákům, ale panství a sedláci ji měli od pánů jen propůjčenou, za což museli odvádět robotu, bude asi původ těchto pozemků odlišný. K záduší musely být odkázány ještě v době, kdy statky v Rozběřicích byly svobodné a další sedláci je měli od farnosti pronajaté.

Šternberkové

    1.10.1685 prodal Antonín Pankrác Rudolf Gallas celé panství Izabele Magdaleně ovdovělé hraběnce Šternberkové, rozené de Porcie. Když hraběnka Isabela Magdaléna ze Šternberka kupovala smiřické panství (za 350 000 zl. a 3000 zl. klíčného - téměř dvě třetiny trhové ceny představovaly dluhy) pro svého teprve sedmiletého syna Jana Josefa, byla již 7 let vdovou. Její manžel Jan Norbert ze Šternberka byl zřejmě podlomeného zdraví, protože zemřel pár měsíců po narození svého nejmladšího syna v nejlepších letech svého života 27. září 1678. Isabella Magdaléna však panství držela pouze dva roky a odkázala ho roku 1687 svému synovi Janu Josefovi (Ignáci Karlu Janu Josefovi Kazimírovi) ze Šternberka. Protože však byl ještě nezletilý (bylo mu 9 let), byl vedením smiřického panství ustanoven jeho strýc Václav Vojtěch ze Šternberka a na Zelené Hoře. V roce 1695 se teprve sedmnáctiletý Jan Josef oženil s Marií Violantou hraběnkou z Preüssingu. V roce 1699 se jim narodila dcera Marie Terezie Violanta ze Šternberka. Když jí byl jeden rok, její rodiče - mladičký manželský pár - se vypravili v roce 1700 na cestu do Říma. Na zpáteční cestě však zahynuli v rozvodněné a rozbouřené řece Innu (blízko Öttyngu v Rakousku). Rozsáhlý majetek (panství Smiřice, Vršovice, Veselí, Karlštejn, Kumburk a Úlibice) zdědila jejich teprve roční dcerka Marie Terezie Violanta. Prastrýc Václav Vojtěch ze Šternberka se stal - stejně jako jejímu otci - jejím poručníkem. Václav Vojtěch ze Šternberka jako správný poručník měl zájem o zavedení pořádku do hospodaření a zavedl v roce 1689 nové gruntovní knihy všech obcí. Poručník Václav Vojtěch ze Šternberka dbal o dobré hospodaření, učinil administrativní reformy, větší spravedlnost pro lid. Poddaným byl pánem milostivým, kterého si vážili.

    V letech 1690 jezdili do Prahy často formanské povozy. Mezi těmi jsou z Rozběřic uváděni Šrám a Feigl, kteří vozili obilí, sušenou čekanku a nebo do vojenských zásobáren a pro vojsko v poli magacín.

    Roku 1713 zabral dvůr v Rozběřicích veškerou neplodnou půdu kolem obce. Sedlákům vedlo se zle, úrody byly malé, roboty větší. Toho roku byli v obci mimo dvůr pouze 2 sedláci a celkem 9 baráčníků, kteří postupně přibrali a nebo mlčky měli v držení již 108 korců a věrtel středně dobrých pozemků a 66 korců a věrtel horších pozemků. Dvůr poplužní měl 470 korců výměry rolí, luk a lesa.

    Na Smiřickém panství byly prováděny tzv. dragounské prohlídky a vyhledávány kacířské knihy. V roce 1717 za přítomnosti misionáře jezuity Matouše Štěpnického bylo na zámeckém nádvoří spáleno mnoho knih. Další hranice vzplála po šesti letech, večer před Janem Křtitelem, přičemž školní mládež zpívala tuto píseň: "Pálíme zde Husa Jana, by nebyla naše duše žhána....". Přes veškerý nátlak a nebezpečí byly na smiřické panství přinášeny kacířské knihy - tzv. "špalíčky" - ze Žitavy a nedalekého Pruska.

    Rozběřice byly v té době velmi řídce osídleny. K roku 1757 je zde uváděno pouze 11 hospodářů a 4 domy bez pozemků. Z hospodářů jich bylo však 9 do velikosti 15 strychů (4,3 ha) a zbytek si mezi sebou podělili 2 velcí sedláci. V obci byl ještě 1 švec-přištipkář, 1 tkadlec, 2 krejčí, 5 nádeníků, 1 obecní pastýř a 4 podruzi. Tedy poměrně malá komunita. Pro Rozběřice jsou tehdy udány následující velikosti výměr (1 strych vysetý (korec) = 0,287 ha, 1 ha = 100x100 m):

    Majitelce panství Marii Terezii Violantě byl v době, kdy ztratila rodiče, 1 rok. Jak bylo zvykem, poměrně brzy - v 16 letech - byla provdána roku 1715 za Leopolda hraběte z Paaru. O jejím manželovi v historických záznamech není prakticky žádné zmínky. Marie Terezie Violanta zřejmě všechno svoje životní směřování věnovala víře a církevním záležitostem. Dá se říci, že žila přísně katolicky a byla klasickým příkladem fanaticky nábožensky založené feudální paní. Z jejich záznamů a deníků je možno se dovědět, že sice nebyla krutá vůči poddaným, ale neodpouštěla žádné dávky, neudělovala milosti a privilegia. Veškerou svoji snahu upřela na službu církvi. V době náboženských sporů a válek se hraběnka Marie Terezie ze Šternberka projevovala jako přísná katolička. O postavení lidu na panství však výmluvně svědčí skutečnost, že zámecká věznice byla trvale plná odpůrců násilné rekatolizace. V roce 1747 zemřel Marii Terezii její manžel Jan Leopold hrabě z Paaru. Provdala se znovu a jejím druhým manželem se stal Jan Daniel z Gastheimu. Druhý manžel Marie Terezie ze Šternberku zemřel v roce 1761 a vdova po něm zdědila obec Jeřice. Druhého manžela však o dlouho nepřežila, protože ve stejném roce 1761 také zemřela. Majetek zdědil její syn z prvního manželství Jan Václav hrabě z Paaru - království uherského velkokřížník řádu sv. Štěpána, Jeho císařské milosti skutečný tajný rada, komoří, plukovník a říšský dvorský generální dědičných zemí poštmistr. Roku 1769 byl povýšen do stavu říšských knížat. Panství rozšířil zakoupením Újezdu od Josefa Malovce z Malovic (Újezd už ke Smiřicím dříve patřil).

    V roce 1774 přišlo do obce poselství rychtáře Nývlta ze Rtyně, který žádal, aby občané vyslali branou pomoc proti pánům. Roku 1775 přišli do obce ozbrojení sedláci a chalupníci vedeni posly Matěje Chvojky a táhli na zámek do Nedělišť. Z Rozběřic připojili se k nim chalupníci, kteří se šli podívat na rebélii. V Nedělištích byl vydrancován zámek a stlučen minoritní jezuita.

    Robotu polní roku 1777 konali 2 sedláci, 7 chalupníků a 5 baráčníků.

    Systematické plánování a výstavba pevností proti pruskému Slezsku v horním Polabí mělo přímé důsledky i pro dějiny panství Smiřice a Rozběřice. Od roku 1766 se započalo s modernizací pevnosti Hradce Králové, která vyvrcholila v roce 1778. Rozběřice byly v roce 1778 poviny za panství Smiřice odvádět povozy a lidi. Za povozy se platilo od přívozu nebo odvozu 1 groš, nádeník měl za den 4 groše. Rozběřičtí jezdili z povinosti, ale i dobrovolně. Chalupnící chodili pracovat k Hradci Králové na šance a vydělali si dost peněz.

    V šedesátých letech 18.století byla navržena další pevnost v místě dnes bývalé osady Ples u Jaroměře, patřící k smiřickému panství. Vzhledem k tomu, že Smiřice navíc ležely uprostřed mezi právě stavěnou hradeckou a novou navrhovanou, pozdější josefovskou pevností, staly se předmětem zájmu vojenského eráru a v důsledku toho i císařské komory. Samotné jednání o koupi statku nám uniká, o to lépe je dokumentováno období krátce po koupi. Na Nový rok 1780 byla ve Vídni uzavřena trhová smlouva, kterou v té době již kníže Jan Václav Paar prodal panství Smiřice s inkorporovanými statky Ples, Jasenná a Újezd za 700 000 zlatých císařské dvorní komoře.

Císařská koruna a výstavba pevnosti Josefov

    Již v zimě roku 1780 panské potahy svážely dříví z panských lesů do Rozběřic a to se hned připravovalo ke stavbě pomocí robotníků. V Rozběřicích se měl mezi přesídlené rodiny podle Raabova systému rozdělit panský dvůr. Raabizace spočívala v parcelaci vrchnostenských dvorů a zrušení roboty na nich. Ke konci vlády Marie Terezie navrhl roku 1777 ministr F.A.Raab urbariární reformu, podle které byla panská dominikální půda rozdělena na nově zřízené poddanské grunty, na kterých se usadili bývalí bezzemci a drobní rolníci. Z užívané půdy platili finanční pronájem, a odpadla tím zároveň robota původních sedláků, kteří dříve právě v rámci roboty obdělávali dominikální (panskou) půdu. Protože to nebylo direktivní rozhodnutí, ale bylo ponecháno na vůli jednotlivých vrchností, jestli tuto změnu provedou, nebyl tento způsob hospodaření rozšířen mimo císařská, "státní" panství a část klášterních a městských statků. Nové parcely byly svěřovány převážně rodinám, říkalo se jim proto i "familianti". V případě Rozběřic však němeli dostat půdu z rozděleného panského dvora bezzemci, ale sedláci a chalupníci jako náhradu za zrušené grunty v Plesu.

    5.7.1780 ustoupilo rakouské vojsko přes Broumov, Náchod, Českou Skalici a Jaroměř. Pruské vojsko stálo těsně za nimi. Karel Lotrínský sídlil v Nedělištích a Rozběřice sem odváděly drůbež - do kuchyně jezuitského faráře, který zde hostil císaře. Rozběřice dostaly rozkaz, aby vojenské zásoby pomohly odvézt do Nymburka, Kolína až do Prahy. Podle Skořepy jezdil Šrám a Feigl. Mladí lidé se museli z obce vystěhovat, aby je Prajzi nevzali na vojnu. V září 1780 se pruská armáda stáhla z Čech a pobrala lidem všechno obilí, takže na jaře 1781 nebylo osivo a v ceně stouplo. Z Prahy je vozil do okolí Veverka, Šrám a Feigl. 25.11.1781 byla obci uložena válečná daň 10 zl na dům, která měla být do 26.12. zaplacena.

    Jakmile se začalo mezi lidem povídat o chystané výstavbě pevnosti Ples (Josefov), rozhodli se Plesští občané, že vyšlou deputaci k císaři. 1.10.1780 byl císař Josef II. v Hradci Králové a odtud jel na Ples. Tam prosili jej obyvatelé, aby jim byl přidělen dvůr Holohlavy. Císař nedal jim však přímou odpověď. 9.3.1781 obdrželi všichni občané Plesští rozkaz dvorní kanceláře ve Vídni se vystěhovat do 30.3.1781. U budoucí pevnosti Josefov byl po hranici plánovaného dostřelu pevnostních děl vykácen lesní porost a za touto hranicí postaven Nový Ples. Do nedalekých Rasošek, ale i do dalších míst v okolí, byla přestěhována většina obyvatel Plesu. Zůstali pouze ti z nejvýchodnějšího a nejzápadnějšího cípu vesnice (dnes v těch místech jsou Starý Ples poblíž Metuje před pevností a Dolní (Vodní) Ples za jejím soutokem s Labem). Do 15km vzdálených Rozběřic mělo být přestěhováno celkem 24 rodin. Na Vodním Plese vyvolal však dekret pobouření a zejména uvedené rodiny se nechtěly do Rozběřic stěhovat. V Rozběřicích se jim nelíbilo, nebyl zde dostatek luk, jako na Plese. Ples byl, co do počtu a velikosti mnohem významnější než Rozběřice. V Tereziánském katastru bylo pro ves Ples uvedeno:

    Ples tedy svojí rozlohou zabíral skoro 10x tolik, co Rozběřice. Bonita jeho půdy však byla horší. Bonita půdy byla stanovená podle toho, kolikanásobně převýšila sklizená průměrná úroda množství vysetého obilí. Pole byla rozdělena do 8 tříd: v první tvořila sklizeň šestinásobek výsevku, v osmé dvaapůlnásobek. Zatímco bonita půdy ve Starém plese byla zařazena do 5.třídy,tj. čtyřnásobek výsevu, v Rozběřicích byla půda o třetinu kvalitnější, zařazená do tř.2., tj. sklizeň představovala pětiapůlnásobek výsevu.

    Ples měl také mnohem četnější zastoupení hospodářů a řemeslníků. Celkem je zde v roce 1757 uváděno 76 hospodářů, z toho 12 domkařů (do 1 str.), 22 zahradníků (do 5 str.), 8 chalupníků (do 15 str.), 7 hospodářů (do 30 str.), 22 sedláků (do 60 str.) a 5 velkých sedláků (nad 60 str.). Dále zde bylo 8 domů bez pozemku, 6 tkalců, 2 zedníci, 4 krejčí, 1 krejčí-záplatář, 2 tesaři, 1 truhlář, 1 švec, 30 předláků, 1 forman, 1 panský šenkýř, 1 panský zahradník, 1 panský porybný, 2 mlynáři na panském mlýně se 4 tovaryši, 2 nádeníci a 59 podruhů (1 panský kovář, 2 tkalci, 2 žebráci, ostatní předláci).

    Z pleských rodin, které se měly stěhovat do Rozběřic, byl nejnespokojenější sedlák Václav Hejcman. Tvrdil, že císař Josef II. 1.10.1780 v Plese slíbil, ovšem německy, že obdrží půdu u Holohlav. Plesští tedy vypravili do Vídně poselství s písemnou žádostí v čele s Hejcmanem a Václavem Šrámem řečeným Šrámek. Ti žádost podepsanou všemi pleskými přinesli nejvyššímu dvornímu kancléři Leopoldovi Kolovratu. Ten však viděl v jednání sedláků druh vzpoury a navrhoval, aby byli přísně potrestáni. Na rozkaz císaře, kterému všechny denní raporty o nové pevnosti musely být hlášeny, nebyli zavřeni, ale posláni domů, přičemž se jim dostalo velmi přísného napomenutí a žádost odmítnuta.

    Pro nové nabyvatele půdy dal císař v Rozběřicích postavit 7 nových statků na místě zbořeného panského dvora a 17 skromných dřevěných chalup s nejnutnějšími hospodářskými budovami. Do skončení výstavby byly pleské rodiny umístěny v panském dvoře, který byl postupně na pevnostní náklady bourán. Vyjímku tvořila rodina Václava Hejcmana, která byla nastěhována do č.1. Snad to bylo pro odbojnost Václava Hejcmana, protože č.1. jinak obýval dráb. Pro Hejcmana to muselo být jako sůl do očí a tak se přistěhování pleských neobešlo bez konfliktů. Nejožehavější problém byl boj o obecní pozemky, které chtěli vlastnit pouze starousedlíci a pleským přistěhovalcům je nechtěli postoupit. V celém sporu pleské zastupoval opět odbojný Hejcman, který rok před tím byl ve Vídni u císaře Josefa II., zatímco starousedlíky zastupoval rychtář Šrám z č.17. Soud, který se několik roků vedl, nechal v obci mnoho nepřátelství. Vyhráli jej však plesští, se kterými se starousedlíci museli dělit. Krajský soudce v Hradci Liznar měl možná strach z Václava Hejcmana, který vyhrožoval, že půjde do Josefova si císaři stěžovat.

    Mezi původní příjmení, která se do té doby v Rozběřicích vyskytovala, jako Šrám, Souček, Stránský, Pacalt, Novák (Novák byl rychtářem na Chlumu), přibyla řada příjmení, která jsou v Rozběřicích dodnes a mají svůj původ mezi pleskými. Kromě již zmíněného Hejcmana je to např. Šolc. Dále pak příjmení, která se dnes již v obci nevyskytují: Vlášek, Jakoubek, Zich, Šenk, Kvíčara, Janko. Některá příjmení však byla v té době rozšířena jak v Rozběřicích, tak i v Plesu, např. Šrám či Mifek.

    V roce 1781 formanili v obci Šrám, Feigl, Skalický a Mifek. Jezdili nejčastěji do Prahy a vozili kupecké zboží do Hradce Králové. Starý forman Veverka vyprávěl, že od Chlumce vidí u Rozběřic stát velkou hrušeň, která stála pod Chlumem na pozemcích "pod hruškou" a dva obrovské topoly, které těžko tři lidé obejmuli, a které snad dvě stě roků rostly u tzv.Šrámova kříže na rozcestí křižovatky cest Rozběřice-Neděliště a Světí-Chlum. Topoly se po roce 1866 skácely. U Šrámova kříže sbíhaly se vody z polí a cest. Šrám z č.17. udělal zde zachycovací jámy, které byly často příčinou sporů mezi Šrámem z č.17. a Feiglem z č.18. Až do roku 1805 patřili oba statky v Rozběřicích Šrámům. Jan Feigl, syn sedláka Jana ze Všestar se přiženil do Rozběřic v roce 1800, když si vzal za manželku Kateřinu Procházkovou dceru Jakuba Procházky. V roce 1805 přesídlil z č.19. na statek č.18. a asi od roku 1815 byl v Rozběřicích rychtářem.

    Dvůr byl roku 1783 již úplně zbořený a na jeho místě vznikly statky č.19.-25., do kterých se nastěhovaly rodiny č.19.Procházka Jakub (jeho syn Jiří byl v Rozběřicích rychtářem), č.20.Vlášek Jan, č.21.Jakoubek Václav, č.22.Zich Václav, č.23.Šrám Václav jinak Šrámek, č.24.Zvožek? Václav, č.25.Šenk Mikuláš (Václav Šenk je uváděn již v polovině 17.století jako rychtář ve Starém Plese.). Všechny pleské rodiny měly ke svému hospodaření zapůjčenou panskou půdu. Za tu byly poviny odvádět robotu u dvora Světy, kam chodili i ostatní rozběřičtí starousedlíci. Po rozdělení panského dvora bylo dle Josefínského katastru z roku 1789 v Rozběřicích 41.čísel, 281,5 jiter rolí a 41,5 jiter luk. Plesští přistěhovalci zakládali u svých chalup pěkné sady a pěstovali staré osvědčené druhy jablek: šálové, jeptiškové, panenské. Na každé zahradě stály hrušky - kološky.

Napoleonské války

    V roce 1792 tábořilo v obci pruské vojsko, které táhlo do Francie. I přes rozkaz, že nesmí rabovat, vojáci sebrali v obci vše, na co přišli. Vojáci byli hladoví a bosí.

    V květnu 1805 došlo k přečíslování domů. Č.1. bylo rozděleno na dvě čísla č.1. a č.2. V těchto číslech bydlel panský dráb, později obecní slouha. Čísla ostatních stavení byla tak o jedno číslo navýšena.

    V roce 1813 přišlo vojsko ruské vedené carem Alexandrem. Rusové leželi v obci plné čtyři neděle. Vojáci byli bosí, neošacení, hladoví a vyhublí. Mnoho jich zde zemřelo na choleru a otravou hub, které sbírali v lesích až do vydání rozkazu zakazující jejich sbírání. Obyvatelstvo mělo ruské vojáky rádo. Pracovali po chalupách a vyprávěli o bojích s Napoleonem. Přinesli do vesnice ruský čaj "herbatu". Všichni sedláci a chalupníci, kteří měli koně, museli zdarma poskytnout potahy na odvoz vojáků a zásob střeliva do Nového Bydžova. Byli to:

    Po odchodu vojska nastal v obci klid a sousedské soužití. V napoleónských válkách bojoval Václav Hejcman z č.10., syn vzpurného Václava Hejcmana z č.1. Do dalšího válečného sporu Rakouska tentokrát s Itálii v roce 1859 odešli do Bosny a Hercegoviny Vincenc Hejcman, vnuk Václava Hejcmana z č.1., Novák Jiří, syn Matěje Nováka z č.27. zvaný "voják", protože sloužil 12 roků, později starý Kubias a další.

    U č.17. bývala kovárna, kde koval na konci 18. a začátkem 19.století kovář Mikuláš Bartoška. Roku 1805 do č.17. přesídlil z č.18.Josef Šrám s rodinou, jinak rychtář v Rozběřicích v letech 1801-1815. V roce 1830 zařídil Josef Šrám z č.17. cihelnu "na červinkách" v dolíkách (patrně u "křížku" při dnešní panelce směrem k Chlumu) a postavil pro syna Josefa, nar.1796, č.14.. Cihelna roku 1855 zanikla. Po roce 1866 postavil František Šrám cihelnu za svým statkem č.17..

    Václav Hejcman, který do Rozběřic přišel v roce 1781 z Plesu do č.1., měl několik dětí. Syn Václav, nar.1786 již v Rozběřicích, ten který bojoval v Napoleonských válkách, se v roce 1808 přiženil do č.10., kde si vzal teprve 15ti letou dceru Václava Mifka a Kateřiny rozené Kopecké. I Mifkovi byli původem z Plesu a do č.10. se přestěhovali z č.40. Starší syn Václava Hejcmana Jiří (*asi 1773 Ples) se oženil v roce 1801 s Marii Procházkovou z č.13.. Marie Procházková byla dcerou Jiřího Procházky a Doroty Šrámové z č.17. a narodila se v č.19., které patřilo otci Jiřího Procházky Jakubovi. V roce 1805 přesídlil Jiří Hejcman s rodinou z č.1. do č.19., kde se stal sedlákem. Právě syn Jiřího Hejcmana Vincenc, nar.1824, bojoval v Itálii. Na statku se však stal sedlákem jeho bratr Josef, nar.1814. Ten byl i sedlákem v č.19. v roce 1840, kdy statek vyhořel. Josef Hejcman prodal spáleniště a postavil si č.39. v polích, kde dodnes říká se Hejcmanka. To, aby jeho stavení nemohlo chytit od okolí. V roce 1845 vyhořelo v Rozběřicích 5 čísel popisných, mezi nimi i čp.25. Budovy a stodoly byly jen dřevěné. Pouze Šrám č.17. měl stodolu již zděnou. Ani Hejcmanka se však požáru nevyhla. Oheň vzplál ale až o několik desítek let později v 80.letech 20.století. Rod Hejcmanů se v Rozběřicích značně rozšířil a tak dostávali i svá přízvyska: štěpnický č.10, Vinca, Václav, policajt, hoření, atd. Měli své zvyky a obyčeje a stali se tak typickými ve vesnici a známými v okolí. Hejcmanovi byli dobří, rádi každému pomohli, ale byli to bouřliváci - vzájemně, zejména u karet se pohádali, ale za chvíli jako přátelé hráli znovu. Nejraději kybicovali při kartách. Sedláci v tehdejší době měli přední stůl v hospodě a říkali si vzájemně pane kmotře.

    Posvícení slavilo se nejméně tři až čtyři dny a účastnila se jej celá vesnice. O adventu celá obec zbožně poslouchala pana faráře. Rychtář při vchodu do hospody faráře uvítal a celá vesnice pozdravila. V zimě bylo v obci málo práce. Celou zimu mlátilo se cepy, drnčely kolovraty, dělali povřísla, v některých číslech hráli karty, dralo se peří, zpívali písničky a slavili všechny zvyky a obyčeje, zejména ostatky a vodění mědvěda, obžínky. Do roku 1850 byl hlavou obce rychtář, který zde zjednával pořádek. Jemu podřízený byl obecní slouha, který i v noci troubil hodinu a o vánocích koledu. Z jednotlivých chalup dávalo se mu ročně sypané obilí, homolky a maso. Během staletí byly v obci mezi sebou jednotlivé rody spřáteleny sňatky. Dbalo se na to, aby holky ze statků se vdávaly pouze na statky. Přiženil-li se někdo do obce, byl dlouho považován za cizince. V obci bylo nejvíce Šrámů - č.3.,4.,6.,13.,14.,17.,23.,31., kteří měli své přívlastky: podhospodou, hospodský, šrámek, cihelnický, statecký, chalupník, ruský, dolení. Šrám Josef z č.17. měl 4 syny, z nichž František *1799 měl č.17., Josef *1796 č.14., Václav *1786 č.31. a Jan *1791 č.3. Dcera Josefa Šráma Anna *1789 si vzala Šráma ze Všestar. Sestra Josefa, dědička otce, pak měla za muže Josefa Feigla z č.18., atd. Dále bylo hodně Skořepů: č.11.Jiří, č.12.Josef, č.38.František. Skořepovi pocházeli z Čistěvsi, kde byl Skořepa sedlákem v č.4.. V roce 1804 si bratři Jan a Václav vzali sestry Marii a Kateřinu Jakoubkovi z č.41. Asi v roce 1805 se Jan Skořepa stal chalupníkem v č.11., které Skořepovi vlastní dodnes.

    V roce 1842 se opravoval kostel ve Všestarech, kam Rozběřičtí farně spadali. Uprostřed obce stával dřevěný kříž. Zvoneček byl na č.1. V roce 1847 byla postavena dřevěná zvonička a kamenná socha s Kristem na místě dřevěného kříže. Současně zde byly vysazeny i dva smuteční jasany. V roce 1903 byla socha Krista znovu obnovena a pozlacena. Před křížkem byly v roce 1919 osazeny lípy svobody.

Konec panství, roboty a vznik obce v roce 1848.

    Rok 1848 zastihl obec ke všemu lhostejnou. Zprávy z Prahy vozil hlavně Šrám č.17., který tehdy ještě formanil. Občané však svobody a práv nechápali. Hospodařilo se zastarale. Chovalo se hodně koní, které se pásli na zelených úhorech a na obecních pastviskách. Hovězí dobytek byl velmi špatný. Obec byla neupravná. Příkopy a měkká cesta po obci v době dešťů byly plné bláta a močůvky. Zrušení roboty r.1848 nemělo zvláštních důsledků v obci. Prvním starostou v obci byl František Šrám č.17.. V této době byly také spory o obecní majetek, který někteří občané užívali a spory o cesty. Hospody byly tehdy v obci tři - v č.4., kde bývala dříve panská hospoda. V první polovině 19.století zde byl šenkýřem Josef Šrám, syn Jakuba Šráma ze Všestar. Na č.4. se přiženil v roce 1807, když si vzal za manželku Annu Šrámovou, dceru Jozefa Šráma, sedláka z č.17.. Před ním zde šenkoval Václav Skalický z č.8., který se do Rozběřic přiženil v r.1789 z Lípy. Sál i s výčepem lehl popelem v roce 2001. Hospoda bývala i v č.25., u silnice směrem k Hořicům v č.37. a krátce v č.39..

Rozvoj zemědělství v 2.pol.19.století.

    Roku 1849 přivezl František Šrám z č.17. do obce ruchadlo. V roce 1856 byla v obci poprvé vysazena cukrovka a to Šrámem č.17. Vozila se až do Syrovátky do nově zřízeného cukrovaru. V pozdějších letech se pěstování cukrové řepy rozšířilo a vozila se do Sádové, kde založil cukrovar hrabě Harrach. Pěstování cukrovky vneslo do obce nový život. Byla sice laciná, ale pozemky se vyčistily od plevele, obdělaly a prohnojily. Teprve s pěstováním cukrovky se přerušilo dosavadní trojpolní hospodaření, protože cukrovka brala z půdy jiné živiny a pole nebyla již jednostraně zatížena pěstováním obilí. K cukrovce přibyla i nová plodina čekanka a zemědělství se dočkalo velkého rozmachu.

    Až do roku 1862, kdy Dobřenští pro velké dluhy o své panství přišli, pořádali v sousedních Nedělištích každoročně velké hony. Těchto honů se účastnili i Rozběřičtí jako honci. Před honem a po honu hrála v Nedělištích hudba před zámkem a každý honec dostal po honu lístek na máz piva z panského pivovaru v Nedělištích.

Přelomový rok 1866.

    Do roku 1866 byli každý rok osazeni do obce na zimu 4 kyrisníci, kteří zde přes zimu museli být obcí živení. Dva byli v č.17., jeden v č.18. a jeden střídavě u ostatních rolníků. Jízdárnu měli v č.17.. Dokud byli v obci kyrisníci, scházeli se z okolních obcí do jedné a tam každou neděli měli muziku.

    Do roku 1866 řídil po Františku Šrámovi z č.17. obec Jan Veverka - velmi chytrý a obratný chalupník. Uměl i trochu německy, což se mu ve válce 1866 prospělo. Do obce vrátili se před válkou staří vysloužilí vojáci z války Italské - Vincenc Hejcman a Novák. O válce mluvilo se od jara. 4.5. a 6.5.1866 byla nařízena mobilizace, 12.5.1866 převzal vrchni velení nad armádou polní maršálek Benedek. 17.6.1866 vydal císař manifest "Mým národům. Uprostřed díla míru, kteréž jsem předsevzal, atd." Tento manifest vyvěsil starosta v obci 20.6.1866. Bylo před žněmi, úroda pěkná. Jisté již bylo, že bojovat se bude v Čechách u Jičína. Po obcích procházeli vojenští pruští vyzvědači, v různém přestrojení, zakreslovali cesty a vrchy. Obyvatelstvo bylo vyzváno k přípravám pro ubytování vojska. Vydávaly se různé vyhlášky, které lidé pletli. Všichni lidé žili v přesvědčení, že Rakousko válku vyhraje. Z obce narukoval Skořepa Josef č.11., který byl po dobu války v Královehradecké pevnosti. Vojsko po hlavní silnici směrem na Jičín procházelo po celý červen. Hlavní síly v obci se objevily 24.června ráno. Pluk za plukem táhl za zpěvu a hudby. Rozběřice byly vyjedeny a studně vypity. Ani v rybníku nebylo vody. Všichni se chystali na odjezd z vesnice. Každý sebral, co mohl, zapřáhl do vozu, sebral peřiny, chleba a obilí, za vůz uvázali krávu a jeli směrem k Pardubicím. V obci zůstali přes válku Hejcmanů dědeček s babičkou a dcerou v č.10., Šrám, dědeček z č.17., Šolců dědeček a Šrám č.31.. V obci leželo vojsko 1.července po stodolách, sadech a cestách. Za vojskem přijelo vozatajstvo, od rána byl v obci šum a ruch. 2.července byla obec plná důstojnictva generálního štábu. Slabě pršelo, obloha byla zamračená až do večera. Vojska přibývalo, takže pole i louky byly obsazeny, pušky stály v piramidách.

    Dne 3.července 1866 ráno byla mlha a vojsko v pohotovosti. K 10 hod. dopolední za hukotu děl postupovala pěchota od Rozběřic ke Chlumu a Lípě. Oběd, který se pro ní vařil, byl zničen. Hřměni děl zesilovalo a do vesnice byli nošeni ranění. Brzy byla obec přeplněna cca 1400 raněnými. Ve 3hod. odpoledne objevili se v obci první pruští vojáci. Jednalo se o pruskou 1.gardovou divisi, která postupovala jako předvoj II.armády do boku rakouského centrálního postavení na Chlumu. Část gardové pěchoty pod vedením generála Knappa obešla výšinu Chlumu a přišla do Rozběřic úvozem směrem od Máslojed po červinkách. Obec obsadili a začali ohrožovat nedaleko stojící rakouskou I.rezervní divizi (pmar. princ Holstein). Jezdci zaútocili proti okraji vsi, ale byli krvavě odraženi. Do boje zasáhla rakouská l. divize armádní delostrelecké zálohy (setník Kubín), která z bezprostrední blízkosti postřelovala obec. Intenzivní rakouská kanonáda způsobyla v obci rozsáhlý požár. Benedek se po ztroskotání pokusu rakouské Appianovy brigády opět dobýt Chlum, odhodlal k poslednímu zoufalému pokusu o zvrat v bitvě. Nařídil VI. armádnímu sboru polního podmaršálka Ramminga, jenž dosud stál v záloze, aby plnou silou udeřil proti Rozběřicím a Chlumu. Do l. šiku se na pravém křídle u Všestar postavila Waldstattenova brigáda a vedle ní brigáda Rosenzweigova. Ve 2. šiku stála vpravo Hertweckova a vedle ní Jonákova brigáda. Za hřmění děl postupovala Rosenzweigova brigáda proti Chlumu a Waldstattenova proti Rozběřicím. Rosenzweigova brigáda se dala strhnout k útoku proti obci a prvním rozběhem ji dobyla a to v 1.sledu vídeňský 4.pěší pluk Hoch- und Deutschmeister a brněnský 17. prapor polních myslivců. Prusové byli z hořící vesnice vytlačeni a značná část z nich padla do zajetí. Pri pruském ústupu z vesnice padl v dešti rakouských granátu i pruský pplk. Helldorf.

    Útok rakouské pěchoty pak ve 2. sledu pokračoval proti Chlumu. Rakouský 55. pluk hraběte Gondrecourta pod osobním vedením brigádníka a s podporou 4. pluku obsadil jeho jihovýchodní okraj a vytlačil odsud Hohneloheho děla. Pruská garda se však konečně dočkala posil. Tehdy teprve dorazila rakouská Waldstattenova brigáda k Rozběřicím a již nemohla podpořit Rosenzweigovy oddíly sražené mezitím z výšiny. Podmaršálek Ramming spěchal alespoň se dvěma prapory k obci, aby pomohl Rosenzweigovým jednotkám, ale ty už byly na všeobecném ústupu od Chlumu. Přestože již nebyla naděje na štastný výsledek útoku VI. sboru, nařídil Ramming Jonákove, Hertweckove a Waldstattenove brigádě znovu zaútočit proti Chlumu. Pokusy těchto brigád byly zcela marné a sám Benedek nařídil, aby se stáhly a postavily u Všestar. Během tohoto boje v nesmírně kruté vřavě, která se o Rozběřice rozpoutala, byl těžce zraněn i pruský princ zu Hohenzollern-Sigmaringen, který v hodnosti poručíka velel 9.setnině 1.gardového pěšího pluku. V bezprostřední blízkosti Antona Hohenzollernského se v okamžiku jeho zranění nacházel mladý fahnrich Remus von Woyrsch, který se tak stal nejen svědkem a přímým účastníkem této tragické události, ale i její obětí, neboť při pokusu o záchranu prince padl do rakouského zajetí. Woyrsch zanechal výjimečně zajímavé svědectví, které živě přibližuje pohnuté okamžiky krvavého boje o Rozběřice, postřehy ze závěru bitvy u Hradce Králové a ze zajetí v hradecké pevnosti. Jedná se o služební zprávU, kterou Woyrsch podal po návratu ke svému pluku. tuto oficiální zprávu doplňuje dokument soukromé povahy. Je to dopis adresovaný Woyrschem jeho rodičům ze zajetí, který zůstal uložen v rodinném archivu a obsahuje autentickou, velmi expresivní a dojemnou výpověď, ve které uvádí, co se dělo v Rozběřicích:

    Po stažení rakouských jednotek ke Všestarům, připadl úkol zmocnit se Chlumu I. armádnímu sboru. Proti Rozběřicím postupovala na pravém křídle sboru Poschacherova brigáda, v jejímž cele táhl 34. pluk následovaný 30. plukem. Prvně jmenovaný pluk vtrhl do vsi a společně se 17. praporem polních myslivců, kteří se k útoku dobrovolne připojili, zaútocil proti Chlumu vzhuru do svahu podél úvozu, kterému byl po bitvě dán název „Úvoz mrtvých". 34. pluk se dostal do tak prudké palby, že jej musel vystřídat pluk, který šel ve 2. šiku. Tomu se skutečně podařilo zachytit se na okraji vrcholu chlumské výšiny. Mezitím byl krvavě odražen útok zbývajících brigád I. sboru. Proto i Poschacherova brigáda musela ustoupit. Padly zde stovky vojáku, mezi nimiž byl i gmjr. Poschacher a velitel 30. pluku plk. Bergou. Když byl zničen u rybníka zničen 4.pěší pluk Hoch- und Deutschmeister, zůstala vesnice již v pruských rukou. Rozběřice se staly dejištem krutých bojů, často muže proti muži, dělostřelba zapálila a poničila značnou část obce. V Rozběřicích zničeny byly rakouské pluky č.12., 26. a hulánské pluky č.3. a 4.

    O 3hod odpoledne byla obec v plamenech. Celý dolní konec byl v dýmu a kouři. Nikdo nevynášel ani nehasil. Jen v chalupě u Šolců ležel na posteli nemocný dědeček. Jiskry padaly prohořelým stropem, když v posledním okamžiku byl vynešen rakouským myslivcem. Vzal si do náručí peřinu, odpočinul ve dvoře a spěchal se svým průvodcem ke Všestarům. Daleko však nedošli. Oba byli na zahradě zabiti pruským granátem. Oba pak byli pochováni ve společném hrobě na zahradě. V č.10. u Hejcmanů zůstal dědeček, babička a nemocná dcera na peci. Za nejhorší vřavy modlili se, drželi kolem krku klečíce na peci. Šrám č.17. přečkal celou bitvu ve sklepě a když se domácí vrátili, vyprávěl, jak se zem třásla střelbou a jak čekal, že se sklep na něho zbortí. Šrám č.31. se skryl pod špýcharem. Dům vyhořel, ale špýchar zůstal. Z ohně vylezl, nic se mu nestalo. V roce 1866 měla obec svého blázna "Františka", který 3.července ráno šel na Hejcmanku č.39. Všichni hospodářství opustili, jen ve stáji zůstalo hříbě. Blázen František objal hříbě kolem krku a držel ho po celou bitvu. Granáty padaly do zdí a celá usedlost byla úplně rozstřílena. Granáty provrtaly zdi a střepina zabila i hříbě. Bláznovi Františkovi se však nic nestalo. Pole a louky byly plné raněných, zabitých, vozů, koní, pušek, šavlí, čák a všeho možného proviantu. Úvoz od Chlumu do Rozběřic byl plný mrtvol a raněných, krve a zbraní. Obilí přede žněmi do země zadupáno, všude plno nabubřelých mrtvol, do kterých sálalo červencové slunce. Vzduch byl plný zapáchajících výparů z mrtvol. Vše v poli hnilo zbroceno lidskou a zvířecí krví. V obci na choleru zemřeli v cihelně 4 členové rodiny Kučerovi. Vracející se obyvatelé byli nuceni pod dohledem vojáků zakopávat mrtvoly a pálit krví zalité šatstvo, čáky, atd. Zvláštní oddíl byl určen k ničení granátů a vypalování ostrých patron. V č.5. vykopána byla velká šachta na zahradě, kde byli pohřbeni dragouni 5.pluku. Největší šachta byla vykopána za Šrámovou cihelnou č.17., kde i po válce se pochovávalo. Na polích u Rozběřic bylo pochováno přes 6 000 vojáků a několik set koní. V Rozběřicích leželo 1400 těžce raněných vojáků, které ošetřovali obyvatelé a léčili lékaři ubytovaní v č.17.. kde byla i operační síň. Místností bylo málo. Celý dolní konec byl vypálen a mnoho budov v horní části bylo bez střech. Nejvíce mrtvol bylo nahromaděno z č.17.,16.,13., kde došlo k boji muže proti muži na pažby a bodáky a kolem rybníka. Pohřbívání trvalo 5 neděl a obec byla nucena sjednat si lidi až ze Stračova k pohřbívání. Nejvíce raněných leželo u Šrámů č.17., Feiglů č.18., u Zemků č.21., u Hejcmanů č.10., Skořepů č.11., č.12. Celé stavení Č.14. u Košťálů bylo rozstřílené, č.39. bylo polorozbořené, střechy byly buď spáleny, rozstříleny, nebo vojskem strženy.

    Až do roku 1866 byly v obci skoro všechny chalupy dřevěné a střechy slaměné. Štíty střech měly krásné vyřezávané lomenice, před chalupami bylo velké zápraží. Po bitvě 3.7.1866, kdy velká část obce vyhořela, stavělo se více z cihel s použitím taškových střech. Do roku 1866 čepovala se v hospodě skoro jen kořalka. Jen sedlák Šrám pil víno. Teprve později pivo ze sudů do mázů. Pivo se čepovalo ze sudu do konví - kvasnicové. Tabák prodával se na váhu a přinesli jej do obce vojáci.

    2. května 1945 veřejně povstalo obyvatelstvo v Novém Bydžově, Chlumci n.C., Skochovicích a v dalších obcích v okolí. 5. května odzbrojili čeští vlastenci německé posádky a oddíly v Novém Bydžově, Chlumci n.C., Smidarech, ale také ve Všestarech. Revoluční květnové dny si však vyžádaly životy dvou občanů z okolí – starosty Josefa Macháčka z Rosnic a Aloise Hronka ze Světí.

    I z Rozběřic odchází v roce 1945 osídlovat lidé pohraničí a to poměrně ve značném počtu – 75 osob, což byla přibližně čtvrtina obce. Odcházejí převážně do Chotěvic u Trutnova. Ztrátu pracovních sil se snažili zemědělci nahradit mechanizací.

Použité prameny:
Kronika obce Rozběřice
Historie Smiřic.
Miroslav Vycpálek: Drama v Rozběřicích - smrtelně zraněný princ a zajatý "generál", Bellum 1866, Ročník IX.(XI.) * Rok 2000 * Číslo 4

Poslední editace: 4.11.2015

Zpět na hlavní stranu.