Lukáš Veselík (1637-1713)
Lukáš Veselík byl nejstarším synem Šimona Veselíka a jeho manželky Anny. Narodil se asi roku 1637 v Desné. Rod Veselíků patřil v Desné mezi vážené selské rodiny. Již děd Lukáše Veselíka Matouš Veselík (*před 1561 +1624) zastával v Desné 9 let funkci rychtáře a 8 let byl konšelem. V Desné držel dokonce 2 selské grunty. Zemřel však dříve, než se Lukáš narodil. Otec Lukáše Šimon Veselík (*před 1608 +1673) pokračoval ve šlépějích svého otce. V době narození Lukáše byl rychtářem, několikrát byl zvolen za konšela a ve vrcholné fázi svého života držel v Desné také dva grunty. Víme, že Lukáš Veselík měl další nejméně 4 bratry a jednu sestru. Své mládí prožíval v nelehké době Třicetileté války na statku svého otce v Desné.
Asi ve 24 letech se Lukáš Veselík 29. 1. 1661 oženil se stejně starou Marianou dcerou sedláka v Dolním Újezdě Jana Lišky. V té době byl otec Lukáše Šimon stále sedlákem v Desné a lze tak předpokládat, že sňatek Lukáše byl dohodnut mezi rodiči. Novomanžele pojilo nejen stejné sociální postavení, oba pocházeli ze selských rodů, ale i společná tajná evangelická víra. Již za 9 měsíců po svatbě se jim narodila 26. 10. 1661 dcera Kateřina. Do roku 1680 to bylo dalších 9 dětí.
V souvislosti se svatbou koupil Lukáš Veselík v roce 1661 v Dolním Újezdě zahradu od Řehoře Hýbnera za 102 kop míšeňských grošů. Z této ceny měl zaplatit závdavkem 12 kop. Tuto částku však neměl Lukáš v hotovosti a tak měl závdavek splatit ve třech letech vždy po 4 kopách při sv. Václavu. Prvních 6 kop 54 grošů a 6 denárů mělo být však zaplaceno vrchnosti jako stará pohledávka. Zbytek ceny zahrady měl být splácen každoročně po 2 kopách grošů až do zaplacení. Ke gruntu dostal Lukáš od Řehoře Hýbnera i základní hospodářské vybavení a něco obilí.
Už v prvních letech hospodaření však Lukáš pocítil rozdíl mezi hospodařením na městském a zámeckém panství Litomyšl. Zámecká vrchnost v Litomyšli byla mnohem přísnější a zatěžovala sedláky tak, že jim jen stěží zbývaly síly na vlastní hospodaření. Největší zátěží byla robota. Při velikosti svého hospodářství si Lukáš nemohl dovolit najmout čeledína a posílat jej za sebe na robotu. Veškerou robotní práci musel obstarávat sám. O to méně času měl však poté na vlastní hospodaření. Lukáš byl však dobrým hospodářem a dařilo se mu hospodářství zvelebovat. Snil však o tom, jaké by to muselo být hospodařit bez robotní zátěže.
V roce 1669 se Lukášovi naskytla příležitost koupit svobodnou rychtu v Horním Újezdě. Rychta ležela v Desné (dnes čp. 2.), ale historicky patřila k zámeckému panství Litomyšl.
V Horním Újezdě měl rychtář zvláštní postavení. V samotném Horním Újezdě byl volený. Zároveň však byl na Desné zemanský statek v manském poměru vůči vrchnosti v Litomyšlském zámku. Mezi jeho povinnosti patřilo vypravovat koně s jezdcem na vojnu, ale také chov panského vola. Patrně v roce 1654 byl zdejší svobodník Jan Zeman zvolen za rychtáře. Prolnuly se zde tak zemanské výsady s rychtářskou funkcí. Zdá se, že toto výsadní postavení svobodného statku spojeného s volenou funkcí rychtáře bylo respektováno i v dalších letech. Mezi lety 1660-1669 držel statek i rychtářský úřad v Horním Újezdě urozený rytíř Baltazar Schilling (1601-1676) z Mühlgastu, který pro chudobu upadl do poddanství k zámku v Litomyšli. Vážnosti rychtářství v Horním Újezdě to však jen přidalo.
Cena svobodné rychty v Desné nebyla malá. Stála zhruba tak dvakrát tolik, co velký selský grunt – 800 kop grošů. Z této částky měl Lukáš Veselík zaplatit 305 kop grošů závdavkem. Tolik peněz ale Lukáš neměl a tak bylo splácení rozvrženo do dalších 4 let. Při odevzdání gruntu měl Lukáš zaplatit 25 kop, při sv. Janu 1670 dalších 25 kop a v dalších 2 letech čtvrtletně 12 kop a 30 grošů. Zbytek trhové ceny měl být pak splácen ročně až do zaplacení po 8 kopách grošů. K hospodaření převzal Lukáš Veselík žito seté na ozim o výměře 14 korců, 10 záhonů pšenice, 2 klisny, 2 krávy, vůz, pluh, brány a jiné drobné hospodářské náčiní.
Splatit závdavkem 305 kop grošů během 4 let a k tomu ještě splácet gruntovní splátky po 8 kopách grošů ročně byl obrovský závazek, který se Lukášovi nedařilo zcela plnit. Gruntovní splácení tak rozložil na 8 kop grošů jednou za dva roky. Tento postup nebyl zcela neobvyklý a byl tolerován i při splácení na mnoha dalších selských gruntech.
Přístup Lukáše Veselíka co by rychtáře Horního Újezda musel být zákonitě jiný, než za předchozího rychtářství urozeného rytíře Baltazara Schillinga z Mühlgastu. Vrchnostenští úředníci byli často potomky zchudlých šlechtických rodů. V takovém případě s nimi Baltazar Schilling mluvil jako se sobě rovnými. Nebyli-li urozeného původu, ale např. z městského stavu, mohl se vůči nim Baltazar Schilling se svým urozeným původem cítit dokonce nadřazeně. Jako urozený šlechtic měl Baltazar Schilling z Mühlgastu ještě jednu výhodu – vrchnosti se musel podřizovat v hospodářských otázkách, ale zámecká vrchnost jej neměla právo nijak trestat. Jeho případné prohřešky spadaly totiž před stavovský soud v Praze, který jediný mohl rozhodovat spory se šlechtici. Nevýhodou rychtářství Baltazara Schillinga však muselo být, že sedláci z Horního Újezda od něj nemohli čekat většího zastání. I vůči nim byl Baltazar Schilling v nadřazeném postavení a případný spor s ním by nepochybně Krajský úřad řešil ve prospěch Baltazara Schilinga.
Lukáš Veselík byl v tomto ohledu zcela jiný. Jestliže pro vrchnostenské úředníky mohl být Baltazar Schilling těžkým oříškem, Lukáš Veselík pro ně byl sprostým poddaným ze selského prostředí, který měl jen o něco méně povinností, než ostatní sedláci. Nepochybně to také neváhali dát Lukáši Veselíkovi najevo. O co více Lukáš Veselík rozuměl trápení sedláků v Hornoújezdské obci, o to slabší byla jeho vyjednávací pozice vůči vrchnosti. Drásat jej musely také rozdílné poměry na zámeckém a městském panství Litomyšl. Sám měl zemanský statek v Desné, kde hospodařili jeho mladší bratři na městském panství, zatímco on a bratr Vavřinec zažívali mnohem větší útlak na zámeckém panství. Byl to proto Lukáš Veselík, který se postavil do čela selského odporu a žádal vrchnost o milostivé ulevení.
3. 3. 1680 se sešli sedláci z Horního a Dolního Újezda v Litomyšli u Morejnů a vybírali peníze. Hostinec U Morejnů byl přímo na náměstí (čp. 101.) a patřil původně nejzámožnějšímu měšťanu Matěji Morejnovi. Zde sedláci sepsali pod vedením Lukáše Veselíka petici, která vzbudila mezi dalšími poddanými na Litomyšlsku velký ohlas. 17. 3. 1680 se proto sešli poddaní v krčmě v Horním Újezdě k novému jednání o petici. Na 19. 3. 1680 byla svolána další schůze opět k Morejnům. Nedorazili však zástupci německých vsí. I přesto však byla sepsána petice k hejtmanovi. 23. 3. 1680 se schůze opakovala i se zástupci německých vsí. Bylo rozhodnuto jít s peticí k hraběti. 6. 4. 1680 dorazila delegace litomyšlských poddaných do Prahy a předala memoriál hraběti. Ten je však odbyl.
O velikonočním úterý 23. 4. 1680 se obecní rychtáři, konšelé a sedláci ze širokého okolí sešli v Litomyšli v hospodě zvané u Morejnů a radili se, co počít. Někteří se rozhodli prosit hraběte o ulehčení, radikálnější chtěli vynutit povolnost hraběte násilím. V hostinci došlo k výtržnosti a některý ze sedláků byl dán do klády. V noci byl zapálen již potřetí panský dvůr v Litrbaších. Naposledy, více už nebyl vystavěn. Nazítří 24. 4. hořel i dvůr Fridrichov. O událostech u Morejnů slyšel při své návštěvě na předměstí Litomyšle i mlynář a chalupník Lukáš Pakosta se svým bratrem Martinem. Lukáš Pakosta se podroušen vrátil ještě týž večer domů. Zamířil nejprve k rychtáři Lukáši Veselíkovi. Ten ovšem nebyl doma, neboť byl mezi hládanými u Morejnů. Svěřil se tedy alespoň ženě Lukáše Marianě: „Nevím, co se to děje, jakýsi řeči (bylo) tam slyšet, že by naši všichni tam z panství se nacházející lidé, u Morejnů vartou a mušketýři osazeni byli, nevím, jak uděláte.“ Mariana rozhodla, že bude nutné tam někoho poslat, aby zjistil, co se stalo. Pakosta převzal iniciativu a nechal svolat pořadníky . Sám obíhal od domu k domu a burcoval celou vesnici. Vyrazil vyrozumět i poříčského rychtáře Zavřela. Všem zvěstoval svůj výklad událostí, že sedláci v Litomyšli byli pobiti či jsou ve vězení.
Na druhý den, ve středu 24. dubna spontánně narůstající dav, ozbrojený vším, co bylo po ruce, dává do pohybu poddané z Dolního Újezdu a Osíka. Na návrší mezi Osíkem a Litomyšlí vzniká velký částečně vojensky organizovaný tábor, kde jsou během několika dní zastoupeny téměř všechny panské vesnice. Dle dobových pramenů až 5000 vzbouřenců mohlo napadnout a vyplenit zámek. Po poledni zamířila hlavní část povstalců k Litomyšli. Měšťané však nechali zavřít městské brány a obsadili je ozbrojenci. Na výzvu povstalců, aby se měšťané přidali k odboji, litomyšlští odmítli. Sami byli vrchností nad 12 vesnicemi, provozovali dvory ve Sloupnici a Desné (krátce i Voděradech) a tyto důvody byly silnější, než spory s hrabětem. Povstalci se pak stáhli na návrší nad rybníkem Košířem a dvorem Pernštejnem až k Šibeničnímu vrchu, kde přenocovali.
Druhý den časně z rána 25. dubna dostavil se do tábora zástupce hraběte zámecký hejtman Světelský. Před tím nechal propustit zajaté vězně a povolal do Litomyšle z Chrudimi a Vysokého Mýta vojenskou posilu. Vzbouřenci prosili o ulevení v robotě. Zpočátku to vypadalo hrozivě, kdosi dokonce na hejtmana i vystřelil, ale pak se situace uklidnila. Hejtman poddaným přislíbil, že jejich žádost přednese hraběti a kázal rozdat tři sudy piva, aby sedláky uklidnil. Ti se ve čtvrtek v klidu rozešli a vrátili se domů. K jejich rozchodu přispěla i zpráva, že generál Piccolomini se z Čáslavska přesunul na Chrudimsko a zamířil k Litomyšli. A protože zde již odpor nenalezl, zamířil k Poličce, kde se vzbouřili místní poddaní a z okolních panství poddaní Hraběte Černína. Před jeho příchodem poslal podkomoří královských věnných měst do Poličky narychlo hofrychtéře rytíře Taufera. Ten přijal stížnost selských stavů, ale příkře ji odmítl. Poddané vyzval k poslušnosti, jinak že proti nim přísně zakročí vojsko. Po zprávách z Čáslavska, se nikdo neodvážil ani zde generálu Piccolominimu postavit na odpor.
V krátké době jsou však mnozí účastníci zajati, vyšetřováni a vězněni v Litomyšli a v Chrudimi. V květnu zatkli organizátory vzpoury, mezi jinými Lukáše Pakostu, Lukáše Veselíka, Matěje Abraháma z Poříče, Jiřího Lorence z Újezdu a Jana Černého - Uhra, zedníka z Bučiny.
Císař ustavuje 12. 7. 1680 novou vyšetřovací komisi pod vedením hraběte Karla Ignáce ze Šternberka. Komise má zjistit příčiny pozdvižení a potrestat viníky. Vyšetřuje desítky podezřelých a stovky svědků od 30. července do 13. srpna 1680. Ortel komise je nečekaně tvrdý: Lukáš Pakosta "zpáteční mlynář" je zaživa od hlavy dolů kolem lámán a do povětří vyzdvižen, Matěj Abrahám z Poříče a Jan Černý Uher z Bučiny jsou stati mečem, Jiřík Lorenců z Horního Újezdu oběšen. Poprava se konala 13. srpna u kříže k Morašicím. Lukáš Veselík byl odsouzen ke třem letům obecních prací v poutech, stejně tak dalších 23 obviněných musí 1-3 léta pracovat v poutech a železech na obecním. Dalším dvěma byla udělena milost (P. Bejvl a J. Čížek, oba z Horního Újezdu). Hrabě dal za spásu duší popravených údajně sloužit na 600 mší.
Den
po popravě 14.srpna hrabě Trautmansdorf vydává
mírnější poddanský řád s nižšími robotními povinnostmi. Jedná tak nejen v duchu
nařízení císaře Leopolda I. a jeho robotního patentu z 28. 6. 1680, kterým byly
stanoveny robotní povinnosti na tři dny v týdnu a v době sezónních
prací podle potřeb vrchnosti, ale také dle úmluv učiněných Světelským při
jednání s povstalci. Hrabě se v „Gnadenpunktech“ zavázal:
1. Nestavět nových dvorů a ovčínů.
2. Snížit počet ovcí do té míry, na kterou postačí panská pastva
3. Nahradit škody způsobené pastvou ovcí na selském
4. Nestavět robotou chalupy na obci
5. Ulevit v (povinném) odběru piva, vína, ryb, sýra, ve výrobě a převážení dřevěného stavebního materiálu.
Pro
sedláky na Litomyšlsku přinesla Gnadenpunkta
určitou jistotu. Neznamenala zlepšení poměrů, ale jejich ukotvení a zejména
další nezhoršování. Hlavní selský požadavek, aby vrchnost chovala
v panských dvorech tažný dobytek dostatečný pro robotní práce, se prosadit
nepodařilo. Sedláci museli dále robotovat se svým potahem i nářadím. Přestala
však robota a robotní výpomoc na vzdálených panstvích. Posledních 111 sedláků
bylo vysláno z Litomyšlska na žně v Pečkách
21. 7. 1680. Zato nevyčerpala-li vrchnost požadované množství robotních dnů,
nechala si je nově od sedláků proplácet.
I přes vzpouru proti vrchnosti v roce 1702 předal Lukáš Veselík grunt svému synu Janovi (1673-1733) i s rychtářským úřadem. Krátce poté se ještě podruhé oženil a to 22. 5. 1703 se 40 let mladší Dorotou (1676-1740) dcerou sedláka v Horním Újezdě (dnes čp. 101.) Ondřeje Štiky. Dorota tak byla mladší, než většina dětí Lukáše z prvního manželství. Ve druhém manželství se Lukášovi narodilo dalších 5 dětí. Lukáš Veselík byl tak plodný skoro až do konce svého života. Zemřel ve věku okolo 76 let 31. 10. 1713. Patrně teprve se smrtí jeho syna Jana Veselíka v roce 1733 a vyhořením rychty v roce 1735 byl rychtářský úřad v Horním Újezdě přenesen na jiný grunt.